2045: rok, kdy se člověk stane nesmrtelným (2/2)

Kromě University Singularity, u jejíhož zrodu Kurzweil stál jako spoluzakladatel, je zde také Singularity institut pro umělou inteligenci (Singularity Institute for Artificial Intelligence) založený v San Francisku už v roce 2000. Mezi jeho poradce je možné počítat mj. Petera Thiela, bývalého šéfa (CEO) PayPalu a ranného investora ve Facebooku. Tento Institut pořádá každoročně konferenci The Singularity Summit, u které byl Kurzweil opět jako spoluzakladatel. Jejím hlavním tématem je umělá inteligence, ale věnuje se také prudkému vývoji dalších oborů, jako jsou genetika nebo nanotechnologie.

Na minulém summitu, který se konal v srpnu 2010 v San Francisku, nebyli jen počítačoví vědci, ale také psychologové, neurovědci, nanotechnologové, molekulární biologové, odborníci na počítače nositelné na lidském těle, profesor urgentní medicíny, expert na poznávací resp. kognitivní schopnosti papoušků, a dokonce i profesionální kouzelník. Atmosféra byla zvláštní směsicí ekonomické konference v Davosu a konference UFO. Na jedné straně jste tu mohli dostat leták od stoupenců “seastingu” a na straně druhé jste mohli pokecat s androidem.

Po umělé inteligenci bylo nejdiskutovanějším tématem prodlužování života. Biologické hranice, které většina lidí považuje za trvalé a neměnné Singularitariáni vidí jen jako nepoddajný a vzdorující, nicméně řešitelný problém. Smrt je jedním z nich. Stáří je jen choroba jako všechny ostatní. A co děláme s těmito chorobami? Léčíme je. Jako mnoho Singularitariánských idejí to zní legračně či směšně alespoň na první pohled. Když k tomu ale přistoupíte blíž, už to tak legračně zase nevypadá. Není to jen pouhé zbožné přání, je to skutečná věda, která sem přichází.

Například je dobře známo, že jednou z příčin fyzické degradace spojené se stárnutím jsou telomery, což jsou zakončení chromozómů naší DNA. Pokaždé když se buňka dělí, její telomery se zkrátí; až nakonec buňka o telomery zcela přijde; nemůže se již dále dělit a umírá. Je zde ale enzym zvaný telomeráza, který tomuto procesu dokáže zabránit; to je jedním z důvodů, proč rakovinné buňky dokáží žít velmi dlouho. Tak proč s touto telomerázou neléčit běžné nerakovinné buňky? V listopadu 2010 výzkumníci na Harvard Medical School oznámili v prestižním časopise Nature, že to dokázali. Podávali lék telomerázu skupině myší, které trpěly degeneracemi vážícími se k vysokému věku. Tato poškození zmizela. Nejenže se myším dařilo lépe, ale dokonce omládly.

Aubrey de Grey, britský biolog s doktorátem z Cambridge, na kterém vás okamžitě zaujme jeho impozantní plnovous, je jedním z nejznámějších vědců zabývajících se problémem prodlužování života a veterán těchto Singularity Summitů. De Gray rozběhl nadaci SENS, což je zkratka z anglického Strategies for Engineered Negligible Senescence, a dalo by se to přeložit jako Strategie pro konstruování zanedbatelného stárnutí. Stárnutí vidí jako proces kumulativního poškozování, který rozdělil do sedmi kategorií, z nichž každou, jak doufá, bude možné jednou léčit pomocí regenerativní medicíny. “Lidé si začali uvědomovat, že pohled na stárnutí, jako na něco nezměnitelného, je prostě absurdní.”, říká “To je právě dětinské a naivní. Lidské tělo je stroj, který má velmi mnoho funkcí, a který akumuluje různé typy poškození jako vedlejší efekt těchto funkcí. Tedy v zásadě mohou být tato poškození opravována periodicky. Celá medicína je jako zahrávání si s něčím, co vypadá naprosto neodvratně, dokud nepřijdeme na to, jak to odvrátit.“

Lidé si začali uvědomovat, že pohled na stárnutí, jako na něco nezměnitelného, je prostě absurdní.

Kurzweil bere prodloužení života také vážně. Jeho otec, se kterým si byli dosti blízcí, zemřel na srdeční chorobu, když mu bylo 58let. Kurzweil zdědil tatínkovi genetické predispozice; také se mu vyvinul diabetes II. typu, když mu bylo 35. Spolupracuje s Terry Grossmanem, doktorem, který se specializuje na dlouhověkou medicínu. Kurzweil vydal dvě knihy o jeho vlastním přístupu k prodlužování života, který mj. zahrnuje brát denně až 200 pilulek a potravních doplňků. Říká, že jeho cukrovka jde v podstatě vyléčit, a přestože mu je z chronologického pohledu 63 let, svůj biologický věk odhaduje o 20 let méně.

Jeho cíl se ale od de Greye mírně odlišuje. Pro Kurzweila to není o tom zůstat zdravý tak dlouho, jak je to možné; pro něj to je o tom zůstat na živu, dokud nepřijde Singularita. Je to pokus o předání štafety. Jakmile hyper-inteligentní umělé inteligence, vyzbrojené pokročilými nanotechnologiemi, přijdou, budou opravdu schopné zápasit s nesmírně složitými systémovými problémy spojenými se stárnutím u lidí. Nebo do té doby budeme schopni přenést naši mysl do zdatnějších prostředků jako jsou počítače či roboti. On a mnoho dalších Singularitariánů berou vážně tvrzení, že mnozí lidé, kteří dnes mezi námi žijí, dospějí do stavu, kdy budou prakticky nesmrtelní.

Tato myšlenka je radikální, ale zároveň také stará. Již W.B. Yeats ve své knize "Sailing to Byzantium" z roku 1926 ukazuje nesnáze spojené s lidskou tělesností v podobě duší upoutaných k umírajícím zvířatům. Proč je neodpoutat a nepřipoutat je místo toho k nesmrtelným robotům? Kurzweil ale zjišťuje, že prodlužování života vytváří ještě větší odpor v jeho publiku, než zmiňované exponenciálně rostoucí křivky. “Existují lidé, kteří dokážou akceptovat to, že se počítače stanou inteligentnějšími než my lidé.”, říká “Ale myšlenka podstatné změny v délce lidského života, se zdá být obzvláště kontroverzní. Lidé investují mnoho osobního úsilí do určité filozofie zabývající se otázkou života a smrti. Myslím, že to je hlavní důvod proč máme náboženství.”

Samozřejmě mnoho lidí si myslí, že Singularita je nesmysl, fantazie a zbožné přání lidí ze Sillicon Valley. Většina vážných kritiků se soustředí na otázku, jestli se počítač může opravdu stát inteligentním. Celá oblast umělé inteligence se věnuje této otázce. Umělá inteligence v současné době ale zatím nenabízí takový druh inteligence, který si běžně spojujeme s lidmi nebo s mluvícími počítači ve filmech jako byly HAL, C3PO nebo Data. Současné umělé inteligence mají tendenci být schopné zvládat pouze jednu velmi specifickou oblast, jakou je například interpretování vyhledávacích dotazů nebo hraní šachů. Operují s extrémně specifickým referenčním rámcem. Nezvládají ještě konverzaci na večírcích. Jsou inteligentní, ale pouze když definujeme inteligenci ve velmi úzkém směru. Druh inteligence, o které Kurzweil mluví jako o silné umělé inteligenci AGI Artificial General Intelligence, zatím ještě neexistuje.

Proč ne? Samozřejmě, stále ještě čekáme na ten exponenciální růst výpočetního výkonu. Je také ale možné, že v našich mozcích probíhají věci, které nebude možné elektronicky duplikovat, bez ohledu na to, jak velký výpočetní výkon budeme mít k dispozici. Neurochemická architektura, která generuje pomíjivý chaos známý jako lidské vědomí, může být příliš složitá a analogová na digitální replikaci. Biolog Dennis Bray byl jedním z mála hlasů nesouhlasu na posledním Singularity summitu. V přednášce nazvané Co buňky mohou a roboti ne namítl: “Ačkoliv biologické komponenty konají způsobem, který je srovnatelný s komponentami v elektronických obvodech, odlišují se od sebe obrovským počtem různých stavů, které mohou nabývat. Rozmanité biochemické procesy tvoří chemické modifikace molekul bílkovin, které se dále modifikují sdružováním s charakteristickými strukturami ve vymezených oblastech buňky. Výsledná kombinační exploze stavů obdařila živé systémy téměř nekonečnou kapacitou k ukládání informací vztahujících se k minulým a současným podmínkám a unikátní schopnosti připravit se na budoucí události.” Jedničky a nuly, se kterými počítače pracují, se vedle toho jeví jako prostředky značně nevyzrálé a primitivní.

Základní praktické problémy mají většinou filozofický charakter. Předpokládejme, že vytvoříme počítač, který by mluvil a jednal naprosto nerozeznatelně od lidské bytosti – jinými slovy počítač, který by prošel Turingovým testem. Znamenalo by to snad, že počítač by vnímal a cítil stejným způsobem jako lidská bytost? Nebo by to byl jen extrémně sofistikovaný ale v podstatě mechanický automat bez tajemné jiskry vědomí – bezduchý stroj. A jak bychom to poznali?

I když si připustíme, že Singularita je možná, stále stojíme před mraky nezodpověditelných otázek. Jestliže naskenuju své vědomí do počítače, jsem to stále já? Kdo bude rozhodovat o tom, kdo se stane nesmrtelným? Kdo nakreslí čáru mezi tím, co je lidské vnímání a co již lidské není? A až dosáhneme nesmrtelnosti, vševědoucnosti a všemohoucnosti, budou naše životy mít stále smysl? Tím, že porazíme smrt, neutrpí naše lidskost nějakou ztrátu?

Kurzweil připouští, že je zde principiální úroveň rizika spojená se Singularitou, které není možné se zbavit jednoduše proto, že nevíme, co vysoce rozvinutá umělá inteligence, která se shledá nově vzniklým obyvatelem této planety, bude chtít dělat. Nemohla by se cítit jako naše konkurence v soutěži o omezené zdroje? Jedním z cílů Singularity Institutu je ujistit se, nejen že umělá inteligence se vyvine, ale také že bude takzvaně přátelská. Nemusíte být super-inteligentním kyborgem, aby jste si uvědomili, že zavedení vyšší životní formy do naší vlastní biosféry je základní darwinovskou chybou.

Jestliže Singularita přichází, dostaneme na tyto otázky odpovědi ať se nám to líbí nebo ne, a Kurzweil si myslí, že zkusit se Singularity zříci zakazováním nových technologií je nejen nemožné ale také neetické a pravděpodobně i nebezpečné. Říká, že implementovat takovýto zákaz by vyžadovalo totalitní praktiky. “To by nefungovalo. Jen by to uvrhlo tyto technologie do ilegality, kde zodpovědní vědci, na které bychom spoléhali s vytvořením ochrany, by neměli snadný přístup k potřebným nástrojům.”

Kurzweil je v debatách až nelidsky trpělivý a důkladný. Doslova si je vychutnává. Je neúnavný v udolávání svých kritiků tak, že jim odpovídá bod po bodu, podrobně a pečlivě.

Vezměme si otázku jestli počítače mohou replikovat biochemickou komplexitu organického mozku. Kurzweil nevynáší do svých grafů cokoli. Nevidí žádný podstatný rozdíl mezi živou hmotou a křemíkem, který by bránil tomu druhému v myšlení. Vzpírá se názorům biologů, podle kterých by neurologický mechanismus nemohl být modelován nebo by přinejmenším neodpovídal svoji silou a flexibilitou softwaru běžícímu na počítači. Odmítá padnout na kolena před záhadou lidského mozku. “Obecně vzato,” říká, “jádro sporu, který se svými kritiky budu mít je, že oni budou říkat: ‘Ten Kurzweil podceňuje komplexitu reverzního inženýrství lidského mozku nebo komplexitu biologie.’ Nevěřím ale, že ten složitý problém podceňuji, naopak si myslím, že oni podceňují sílu exponenciálního růstu.”

Tato pozice nedělá Kurzweila outlierem - tedy bodem, který leží daleko od ostatních dat, přinejmenším ne mezi Singularitariány. Mnoho lidí má ještě extrémnější předpovědi. Neurovědec Henry Markram v roce 2005 rozběhl ambiciózní iniciativu na Brain Mind Institutu Polytechniky ve Švýcarském Lózán. Nazývá se The Blue Brain project a jedná se o pokus vytvořit simulaci savčího mozku neuron po neuronu využitím superpočítače Blue Gene od IBM. Zatím Markramův tým dokázal simulovat jeden sloupec neokortexu myšího mozku, který obsahuje okolo 10.000 neuronů. Markram doufá, že budou mít kompletní virtuální lidský mozek v provozu během 10 let.

Podle definice, budoucnost za Singularitou není poznatelná našimi lineárními, chemickými, zvířecími mozky. V Kurzweilově budoucnosti nám biologie a nanotechnologie dají moc a sílu zacházet s našimi těly a světem kolem nás libovolně podle přání na molekulární úrovni. Pokrok hyper-akceleruje a každou hodinu přicházejí vědecké objevy, které by dříve byly pokládány za objevy století. Darwina můžeme klidně zahodit a sami se postarat o svůj vlastní vývoj. Lidský genom se stává pouhým kódem, který může být testován, optimalizován a v případě nutnosti opraven nebo přepsán. Neomezené prodloužení života se stává realitou; lidé umírají pouze když se k tomu sami rozhodnou. Smrt ztrácí svoji kosu jednou provždy.

Můžeme naskenovat naše vědomí do počítačů a vstoupit do virtuální existence, nebo vyměnit naše těla za výkonnější a odolnější robotické náhrady a vyrazit na okraj vesmíru jako mezigalaktičtí polobozi. Během několika staletí bude lidská inteligence restrukturalizovaná díky informačním a novým technologiím a prosycená všemi důležitými fakty ve vesmíru. Kurzweil věří, že toto je naše poslání jako lidského druhu.

Nebo to bude jinak. Až budou velké otázky zodpovězeny, mnoho akcí se stane tam, kde je nikdo nebude moci vidět, hluboko uvnitř černých křemíkových silikonových mozků počítačů, které buď budou vzkvétat bit po bitu směrem ke vědomé mysli nebo budou jen pokračovat ve více brilantních a výkonných interakcích nevědomosti.

Pokud jde o podružné otázky, ty už byly v podstatě jasně vysloveny. Čím více budete o Singularitě číst, tím více začnete vnímat, jak na vás vykukuje ostýchavě z neočekávaných směrů. Před pěti lety jsme neměli 600 milionů lidí, jejichž společenský život by se převážně odehrával v jedné elektronické síti. Nyní máme Facebook. Před pěti lety jste se také nemohli setkat s někým, kdo by měl pod dvojí kontrolou to, co kdy řekl, nebo kde byl, a dokonce jak to řekl, a jak tam byl, za pomoci ruční digitální protézy napojené do sítě. Nyní máme iPhone. Je to nepředstavitelný krok vzít iPhone z našich rukou a dát si ho do naší lebky?

Již 30.000 pacientů s Parkinsonovou chorobou má neurální implantáty. Google experimentuje s počítači, které mohou řídit auta. Existuje více než 2.000 robotů bojujích v Afghánistánu po boku lidských vojáků. Letos v únoru tu byla znovu, tentokrát trochu jiná, televizní show. Hostem byl Watson super-počítač společnosti IBM, který soutěžil ve hře Jeopardy proti dvěma do té doby nejúspěšnějším lidským vítězům této soutěže. U nás je tato soutěž známá pod názvem Riskuj a soutěžící v ní odpovídají na běžné, na fakta orientované otázky. V originálu se místo otázek zadávají specifické slovní rébusy, na něž se odpovídá otázkou. Soutěžící mají za úkol formulovat otázku, jejíž znění je definováno předloženým textem, například „vymyslet“ otázku na „hlavní město státu XXX“. Takové triviality se ovšem v Jeopardy téměř nevyskytují. Na nejjednodušší úrovni je typickým třeba takovýto hlavolam: „Jedná se o módní doplněk z 19.st., který je synonymem pro nadměrnou aktivitu; nedivte se, najdete-li ho ve svém živém plotu.“ Správná odpověď je: „Co je to bustle?“ – česky honzík. K tomu, abyste hlavolam vyřešili, musíte vědět, že ono anglické slovo zároveň znamená chvátat. Jakmile se však zaseknete u druhé části zadání, která je odkazem na celkem známý a na první pohled nesmyslný text písně Led Zeppelin (If there's a bustle in your hedgerow …), máte jen malou šanci na vítězství. Za pomoci internetu se na to dá přijít během několika minut, Watson na to potřebuje nanejvýš několik desetin vteřiny.^[1] Watson běží na 90ti serverech zabírajících celou místnost. Na každý rébus, který dostal, dokázal „vymyslel“ či vygeneroval správnou otázku a to většinou rychleji než jeho soupeři. Proto také zvítězil. Co je důležitější, že nepotřeboval pomoc s porozuměním otázek, které byly kladeny v jednoduché angličtině. Watson ještě není silná umělá inteligence, ale jestliže silná umělá inteligence přijde, přijde postupně, bit po bitu a toto byl jeden z těchto bitů.

Za sto let se pánové Kurzweil, Aubrey de Grey a ostatní buď sami stanou odpověďmi na otázky, které jako duchovní otcové Technické Singularity vyslovili a to tím, že budou stále na živu, anebo jejich představy budou z hlediska 22. století vypadat jako směšné retro vystavené v Disney Tomorrowlandu. Nic nestárne tak rychle jako vize budoucnosti.

Ale I když budou mrtví mýlící se ve svých předpovědích budoucnosti, mají alespoň pravdu o současnosti. Svými dlouhodobými výhledy dali nahlédnout na nesmírně velký obraz. Můžeme zavrhnout jakýkoli specifický článek charty Technické Singularitarity, měli bychom ale Kurzweila pochválit, že budoucnost bere vážně. Singularitarianismus je postaven na myšlence, že změna je reálná, lidstvo má svůj osud ve vlastních rukou, a že historie nemusí být tak jednoduchá jako “One damn thing after another”. Kurzweil rád poukazuje, že váš průměrný mobilní telefon je přibližně milionkrát menší a milionkrát levnější a tisíckrát výkonnější než počítač, který měli před 40 lety na MIT (Massachusetts Institute of Technology). Když toto překlopíme o 40 let dopředu, jak potom bude vypadat svět? Pokud na to opravdu chceš přijít, musíš myslet hodně, hodně mimo krabici. A nebo musíš jít mnohem hlouběji do podstaty než kdokoli předtím.